Bezďáci, bezdomovci nebo lidé bez domova?

19.02.2019

Mluvit o bezdomovcích? Jeden názor říká, že nás to poškozuje, protože je nikdo nemá rád. Proti tomu jde ale názor druhý: ve městě jsou, je to problém a nemá cenu před ním zavírat oči. Jsme Změna, tak o tom budeme otevřeně mluvit a nabídneme nějaké řešení. I kdybychom měli ztratit pár voličů, protože se zastáváme "špinavejch bezďáků".

Problém s bezdomovci nezmizí sám od sebe. Ani my nechceme potkávat zapáchající bezdomovce v MHD. Vidět, jak leží opilí na ulici nebo v parku, nebo pálí u dálnice kabely, vybírají popelnice a dělají okolo nich nepořádek. Jde s tím ale něco dělat? Jde.

Prvním krokem je zajištění alespoň provizorního bydlení, aby i oni měli střechu nad hlavou. Možnost umýt se a v zimě nemrznout. Dalším krokem je, že musí získat pravidelnou práci nebo alespoň nějaký pravidelný zdroj příjmů. Ano, jsou mezi nimi i těžcí alkoholici, kteří pracovat nebudou. Ale ti dokáží žít na ubytovně ze sociálního minima tři tisíce korun. Buď je budeme potkávat v parcích a na ulicích, nebo se s tím pokusíme něco udělat.

Pro ty, kteří nebudou chtít přestat žít venku, chceme zajistit mobilní zdra-votnicko-hygienickou stanici. Obyčejnou dodávku, která jim umožní vyměnit si nebo vyprat prádlo, projít zdravotní prohlídkou či získat pomoc potřebnou pro přežití. A proč to děláme? Důvody jsou dva. Ubude špinavých, zanedbaných a nakažených lidí, které nikdo nepotkává rád. Ale také vycházíme z toho, že i oni jsou lidé. Kdysi byli dětmi a takovou budoucnost si nepředstavovali. Někde se něco zvrtlo a skončili na dně. Nejsme tu od toho, abychom je soudili. Chceme i jim podat pomocnou ruku.

Městská ubytovna

Co chceme postavit nejdříve, třeba jen ze stavebních buněk? Městskou ubytovnu pro lidi, kteří bydlí v nevyhovujících podmínkách na některých soukromých ubytovnách. Jeden pokoj pro dva lidi, se sociálním zázemím a kuchyňkou na chodbě tam stojí běžně 8 tisíc na měsíc. Na některých uby- tovnách nejsou výjimkou ani štěnice. I na takové bydlení přispívá stát. Takže postavíme městskou ubytovnu a stáhneme si tyto příspěvky pod město. Návratnost takovéto investice by měla být 5-10 let. Hlavně ale poskytneme lidem v nouzi slušnější podmínky.

Moderní sociální práce, ne vyhazování peněz

Sociální práce u nás stále nefugnuje, jak by bylo potřeba. Neziskové organizace musí každoročně žádat o peníze na svůj provoz, platy v sociální sféře patří k těm nejnižším, ačkoliv jde často o velmi náročnou práci. Hodně času zabere samotné papírování, na skutečnou pomoc lidem v nouzi už tolik času, sil a peněz nezbývá.


Sami jsme si vyzkoušeli, co (ne)funguje

Víme, o čem mluvíme. V lednu 2018 jsme se rozhodli, že nabídneme lidem, kteří žili v mrazech pod dálnicí u Arény, možnost bydlet tři měsíce na ubytovně. Přišlo nám zkrátka hloupé nechat je tam mrznout a denně jezdit kolem nich do práce. Každý den tudy projely stovky aut, věděla o nich soci- álka, ale i v mrazech pod −20 °C zůstavali pod mostem.

Takto vypadá část bydlení pod mostem u liberecké Arény

Po počáteční nedůvěře s tím čtyři z nich souhlasili. Po přestěhování na ubytovnu jsme s nimi začali mluvit a pomáhat jim, aby se postavili na vlastní nohy. A kupodivu se to také povedlo. Jeden se po týdnu na ubytovně po několika letech opět spojil s rodinou na Slovensku. Když jste bezdomovec, tak nemáte mobil, zapácháte a peníze na jízdenku dáte jen těžko dohromady. Rastislav se umyl, sehnali jsme mu čisté oblečení, koupili jízdenku. Nyní bydlí s ovdovělou maminkou na Slovensku.

Martin si po čtrnácti dnech na ubytovně sehnal práci sám. Od té doby si ji drží. I když splácí exekuce, má i peníze na bydlení. Pod most už nechce. Ján sehnal brigádu, takže na ubytovnu si také už dokázal vydělat. Nejhůře na tom byla Gábina. Těžká alkoholička. Její životní příběh nezačal moc dobře. Zážitek znásilnění není dobrým startem do života. I ona se ale pár měsíců držela. Vychovala dvě děti, měla nárok na dávky, takže ji ubytovnu začal po 3 měsících platit stát.

První tři měsíce, během kterých jsme z našich soukromých peněz těmto lidem  platili ubytovnu (1 měsíc na člověka vyšel cca na 4 000 Kč), se ukázaly být dobrou investicí. Nejsme ale sociální služba. Po třech měsících a s nástupem jara jsme se museli věnovat jiným problémům.

I přes velkou medializaci o tyto lidi žádná "sociálka" zájem neprojevila, a tak byli ponecháni opět svému osudu. V létě byla Gábina s Jánem opět pod mostem. Bez pomoci dalších tito lidé nezvládnou ani pobyt na ubytovně. Ale Martin se drží. Stále má práci i ubytování a pod most se už vrátit nechce. Kdyby jen pro něj, mělo to smysl.

Chceme, aby se sociální práce soustředila více na výsledky a ne jen na "nekonečnou práci" s různými případy. Cílem musí být méně bezdomovců, méně týraných dětí, méně lidí žijících v chudobě (samoživitelky, senioři). Chceme proto zavést jasné cíle pro sociální služby, které město podporuje. Pro příště nás tak nebude zajímat, o kolik bezdomovců se kdo stará, ale o kolik za rok klesne jejich počet. Sociální práce nesmí být cíl sám o sobě, ale pouze nástroj, jak řešit některé problémy.